Bez naděje

20. prosince 2009 v 13:52 | Misha |  true love
Už je to pět let. Pět dlouhých let osamocení a trápení. Pět let bez naděje a vlídného slova. A dnes tu sedím, sám jako vždy a přemýšlím, kde se vlastně stala chyba. Nerad si to připouštím, ale v hloubi duše jsem to věděl vždy. Udělal jsem hroznou chybu, chybu, kterou si do konce svého života neodpustím. Možná bych se s tím měl konečně smířit, ale teď a tady, na místě kde se to stalo, nemůžu. V myšlenkách se neustále vracím k těm několika dokonalým dnům, které předcházeli té hrozné katastrofě.



Byli jsme ten nejšťastnější pár, jaký si dokážete představit. Užívali jsme si přítomnosti toho druhého a jen chvíle odloučení nás rmoutila. Zažili jsme spolu nespočet úžasných událostí a společně jsme překonávali všechny životní překážky, které se nám připletli do cesty. Naše duše se přitahovali stejně jako naše těla.

Chodili jsme spolu už téměř dva roky a já jí chtěl na naše výročí požádat o ruku. Mohli jsme teď už vychovávat dvě děti. Tolik se na ně těšila. Mě se ta představa až tak úžasná nezdála, ale pro ni bych udělal cokoliv, jen aby byla šťastná. Kolikrát za těch pět let jsem si ji představoval, jak drží naše dítě a směje se na mě. Ten pohled byl naprosto úžasný a já si uvědomoval, o co vše jsem vlastně přišel.


Ten den mi uvízl v paměti úplně celý, můžu si vybavit každičký detail. Měla na sobě bílé šaty s modrými výšivkami, ty úžasně dlouhé nožky obuté do bílých lodiček, tmavé vlasy rozpuštěné, volně jí padající přes ramena, které mě vždy uchvátily. Šla do práce a jako každé ráno mě před ochodem ještě políbila. Když se otočila a odcházela, nemohl jsem se přestat dívat za její úžasnou ztrácející se mi postavou.

Udělal jsem si kafe, přečetl noviny a pomalu vyrazil taky. Celý den jsem měl takový nepříjemný pocit, ale nějak jsem ho ignoroval. Práce byla ten den obzvlášť otravná, tak jsem uvítal konec směny velmi radostně. Spěchal jsem domů, za svojí úžasnou partnerkou. Když jsem ale přijížděl k domu, její auto tam nebylo. Podíval jsem se na hodinky. Tou dobou už by měla být více než hodinu doma. No, vždycky se může něco naskytnout, co by jí mohlo zdržet, řekl jsem si.

Doma jsem si sedl do pohovky a čekal. Je to opravdu divný pocit, když najednou, po několika měsících nemáte něco, na co jste zvyklí. Chyběla mi. A to se jen zpozdila. Ten pocit byl opravdu hrozný. Nejradši bych ji měl u sebe a objímal. Čekal jsem ale dlouho. Neměl sem chuť něco dělat, když ona tam nebyla. Až po dvou dalších hodinách mi začal zvonit telefon.
"Promiň lásko, musím si něco zařídit. Přijedu pozdě večer. Musíme si promluvit," bylo to jediné co mi v rychlosti řekla a poté hned zavěsila. Byl jsem naprosto zmatený. Když mluvila, jako by se v pozadí někdo bavil. Nějací muži. Bodlo mě u srdce. Věta "musíme si promluvit" nemohla mít mnoho různých vysvětlení. Buď jde o něco úžasného, nebo naopak o něco, co bude bolet. Zatajil se mi dech. Ne, to není možné. Okamžitě jsem vytočil její číslo, ale byla nedostupná. Přeběhl mi mráz po zádech. Že by tohle znamenal ten divný pocit?

Vstal jsem a došel k lednici. Otevřel jsem ji a vzal do ruky jedno lahvové pivo, ale zase jsem ho vrátil. Na stolku jsem sebral klíčky od auta a vyrazil ven. Musel jsem se nadýchat čerstvého vzduchu.

Cesta netrvala dlouho a já už parkoval před hospodou, kam s kamaráda rádi chodíme. Bylo brzo, nikdo tu skoro nebyl. Hospoda byla téměř prázdná, tak jsem si sednul k baru a objednal si jedno. Nesledoval jsem čas, ani počet čárek na mém účtu, kdy do hospody vešel jeden z mých nejlepších kamarádů.
"Tak co, co tu děláš tak brzo? Vždyť je teprve sedm a ty už se nám tu motáš," řekl a přisedl si. Tak jsem pokračoval s ním. Padl i nějaký ten panák a já už se pomalu ztrácel v zapomnění na své problémy, ale i přes to množství alkoholu jsem pořád cítil tu nepříjemnou bolest u srdce.
Možná kolem desáté hodiny opět zvonil telefon.
"Miláčku, kde jsi? Já teď dorazila domů."
"Erh… kdepak bych asi mohl být, hehe.. Jsem tu s Tomíkém, pijeme a pijeme… hee.."
Na druhé straně bylo chvíli ticho a pak se ozvalo: "Jedu pro tebe."
Moc jsem to neřešil a objednal jsem si další pivo.
Chvíli jsme tam seděli, když jsme uslyšeli přijíždějící auto. Téměř v tu samou chvíli byl ale také slyšet protijedoucí kamion. Ani jsem nestačil vrátit zrak od dveří zpět j pivu, když se ozvala strašná rána. Skřípění brzd a zvuk roztříštěného skla se donesl až k nám. Půllitr mi vypadl z ruky a já se i ostatníma hnal ven. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Obrovský kamion byl převrácený na boku a pod ním, pod ním bylo zmáčknuté to co zbylo z našeho druhého auta. Nikdo mě nemohl udržet, běžel jsem přímo k němu. Všude byla krev, bezvládná ruka jediného smyslu mého života visela z okénka. Klekl jsem si a pokoušel se otevřít dveře řidiče. Přes rozbité okénko jsem opatrně uchopil její zkrvavenou hlavu. Byla ještě při vědomí. Podívala se na mě a rty se jí lehce pohnuly. "Miluju tě," zašeptala a bylo vidět, že jí to činí velké obtíže. A pak umřela. V tu chvíli jsem umřel i já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama